Všichni to známe

Taky Vám přijde, že všechny věci okolo Vás se skládají z předpony NEJ?

Mám doma zaručeněně NEJlepšího muže! NEJkrásnější a NEJroztomilejší domácí mazlíček mi dříme na klíně nebo dokáže udělat NEJsmutnější očka na světě? A vy mu prominete i to, že by Vám rozkousal vaši NEJoblíbenější věc? Navíc si jednou pořídím NEJúžasnějšího psa na světě, který už má dávno vybrané své jméno!

A co teprve skutečnost, že jsem NEJlepší kuchařka na světě. Zaručeně dělám NEJlepší rajskou, bramborový salát, koprový dresing a mohla bych pokračovat hrdě dál. Ale neudělám to.

Co se týče filmů, tak koukám zásadně na takové, které mají hodnocení na čsfd NEJméně 60 %.Ve škole zaručeně dostávám u zkoušek ty NEJhorší a NEJtěžší otázky ze seznamu, a pak se nedivím, že ohodnocení není NEJideálnější a NEJlepší.

NEJméně bych našla asi dalších 5 397 důvodů a slov, ale nechce se mi.

Učím se učit

Připadám si jako prvňáček, co objevuje kouzlo písmenek, která tvoří slova, věty, souvětí. Slova jsou všemocná a já si připadám vlastně jako Alenka v říši divů, protože abych pochopila význam věty, musím si ji přečíst nejméně dvakrát a ještě si ji přeříkat nahlas. Achjo. Myslela jsem si, jak to půjde samo a místo toho se ve všem ztrácím. Ztracena v nesrozumitelných slovech. Rychle zapomínám naučená moudra a přeji si, abych si na ně vzpomněla v moment, kdy budu odkázána před komisí sama na svůj mozek a budu tápat.

Jsem takový věčný student, co se snaží studovat, zkouší to u zkoušek a doufá, že to třeba dopadne dobře. Možná...

(...)

A teď sáhnu po jiném hrnečku červeném Nescafé (rádoby zabrousím do jiného šálku čaje/kafe), a že po něm fakt sahám :-) a prostě: Jmenuji se Džína, a jsem závislá na penězích. Ano, to jsem pořád hlásala, jaxem nezávislá. Nikdo není nezávislý. Je to lež! Mám ráda nakupování. Je jedno jestli pro sebe, nebo pro přátele, rodinu, chlupáče... Výraz blaženosti a radosti na tváři druhých mi působí neskutečnou slast, že dělám něco dobrého. A já chci být lepším člověkem, snažím se. A i když peníze kazí, taxe zkazit nenechám.

To je pech

Definice zákonu schválnosti jest fakt, že jsem doma a konečně mám i čas na svůj blog. Tudíž se nabízí možnost, která mě vždycky přepadne v tu nejhorší dobu, kdy u sebe nemám ani kousek papíru, a kterou je psaní úžasně výživného článku.

Jenže co psát, když doma ležíte s bacily a počasí vás nutí spát? (místo psát?)

(...)

Zájíma někoho, že mi zrovna psice líže nohu pod peřinou?! xD

Hodící se do rádoby rubriky MHD

Každý pracovní den si užívám atmosféry městské hromadné dopravy v našem hlavním městě. A musím říct, že je to fakt síla. Každý den mě někdo dokáže překvapit. A to se už teď netýká jen fuseklý s sandlálech u starších spoluobčanů...

Každý den ráno pozoruju pána v kraťasech, ze kterého se ve skutečnosti vyklubala paní, jak bravůrně dokáže skloubit sportovní oblečení s tím "společenským". Uvozovky jsou zde namístě z toho důvodu, že jedna z posledních mód mu (nebo vlastně jí) asi nic neříkají.

Občas je síla poslouchat rozvorovy náctiletých, kteří se snaží filosoficky vést rozhovor na úrovni v mluvit spisovně. Témata typu: vnitřní souznění, aura, přenášení pocitů na papír apod. k nim ale vůbec nepasují, ba naopak, vědí o nich velký kulový! Pražáci byli vždycky divní!

Je hezké vidět, že se slečna se svým jinochem mají rádi, ale myslím, že by jim někdo měl říci, že líbání v podobě vydáváním zvuků, jako když malé děcko žvýká žvýkačku obřích rozměrů, není vůbec lichotivé uším! A posleze to není asi žádná pastva pro oči! Neměl by jim někdo říct, jaxe líbá?! Copak se toho učí ve škole málo?

Taky by měl někdo říci maminkám, aby si na cestu přibalily špunty, kterými by svým malým a neposedným ratolestem zacpala ústa! Nebo aby jich měly dostatečné množství a rozdávaly je spolucestujícím, kteří nechtějí sdílet řev dětí!

V mnohých případech si přijdou na své i oči. Třeba onehdá slečna v minikraťasech, co si sedla tak šikovně, že jí lezly těch sexy kraťásků kalhotky. xD V kombinaci s bílou sexy košilkou, za kterou by se nemusela stydět lecjaká lehká děva... Jen ta podprsenka hodně výrazné FIALOVÉ barvy, která byla vidět téměř celá... Faux pas, tak trochu ne?
A to teprve slečna školačka, tipovala bych to tak na osmou třídu, která si nejspíš nechtěla přidat jen na věku, ale i na velikosti poprsí. Ono vzít si přiléhavé tričko s hodně velkým výstřihem a pod to podprsenku nejmíň o dvě čísla větší než by bylo třeba, to je hodně velký risk. Nevím jestli jsem divná, ale sedět naproti ní a přehlédnout ten odstávající nevyplněný košíček push-upky se nedalo. xD

(Skoro)dokonalá (ne)amatérka

Ráda riskuju a vsázím na jednu kartu. Dokud to vychází, je to fajn. Uvidíme v úterý. Tři zkoušky v jeden den, během dvou a půl hodin? To se přece dá! Nejsem žádný amatér. A jestli to dám, tak už mám (skoro)prázdniny.

A pak už jen kino, vyspíme se, zakafaříme jakozastarýchčasů s Marcelusádkem, zase se vyspíme, sbalíme svých pět svěstek, vyspinkáme se dorůžova a odjedeme směr Benátky! ♥ Romantika, neasi!

(Po)hádka

Ona (říkejme jí Dé) doma nedělá nic a žije ve světě, kde se prádlo pere a žehlí samo, nádobí se samo umývá a utírá. Dé žije ve světě, kde prach neexistuje, tudíž nejsou zapotřebí žádné mycí prostředky, košťata, mopy, hadry, vysavače. Jídlo se tu vaří samo a vždy je postaráno o plnou ledničku. Dokonalý svět. Dé také nemusí chodit do školy, dělat stupidní semestrální práce a úkoly, které ji nebaví, nemusí se učit a dojíždět do 50 km vzdáleného města kvůli titulu, který nechce. Nemusí se stresovat z maličkostí a z muže. Nemusí mít starost o práci, protože peníze v tomhle světě nehrají žádnou roli a tudíž nemusí dělat nic. A hlavně tady v tom světě nejsou dvě možnosti na výběr, vždy je tu jen jedna a proto tu nemusí vůbec bydlet...

K. O. N. E. C. (to be continued...)

...

Vysvětlivky ke scénáři:
Dé = Džína
svět = byt

...

Chci mít radost, že sněží.

Není tohle nostalgie?

A není čas tohle všechno hodit tak nějak za hlavu?
Ne?
A kdy bude?!

Lidé jsou hodně nezodpovědní tvorové. A já jsem kus lidu. Člověk. Jeden z těch nezodpovědných. A co? Budu sedět taky v tom davu? Blíží se to, krutě rychle! Neví někdo jak se dá zastavit čas? Stop!

Kde je slepice? Někde vzadu, kachna ji naštvala. Prej, že vejce bylo dřív.

Jsem prostě klasik! A nejen proto, že mám novej neskafáckej rádoby grankózní (tečkovanej!) hrnek! Dlouho jsem si nic nekoupila a touha (i přes protest peněženky a drásajícího srdce) byla větší! A víte jak, na pochroumanou náladu vždycky zabíralo nakupování... :) Ovšem nevím jak dlouho bude moje srdce schopný nosit ty šutry tam. Otázky existenciální krize už bych nejradši měla za sebou a popravdě jsem si nikdy nemyslela, že budu muset řešit práci a školu najednou, přičemž nebudu mít na výběr alespoň ze dvou variant. Jedna možnost je ale taky možnost a moje tělo už se asi začíná brátit tak, že se vůbec nebrání a všechny bacily světa okupují můj nos, krk i hlavu. Proč ne.

(...)

Je sobota (od slova sob?!) a no ty vole, je fakt vtipný číst, kde se ostatní lidi vožíraj (a kde jsem se (hmm ještě taky před rokem a půl xD) opíjela já). Netřeba se vožírat a býti prasetem, ale po dobách hrošího čůrání (!!) se mi stýská! Kde je ta poezie noci? Vždyť když se vrací normální (chápej úroveň mého věku) lidi vracej z hospody, já vstávám do práce a nebo (ještě méně přijatelnější fakt) vstávám do školy. Ano, sobotní rána patří výletování do města špíny, hodně divnejch _____ (doplň dle uvážení!, protože lidí by byl docela zavádějící pojem), smogu, bezcharakterních sviní, ale taky milých spolužáků, ózovních vyučujících a prímovýho ředitele. Nutno podotnout, že brýle už jsem dávno sundala! :) Kde jsou ty časy, kdy jsem pólila a hřešila? Nenávratně pryč!

Nevím proč sem vůbec píšu vždycky, když mám náladu pod psa, kdy mi ji ani naše (ne moje, ne jeho, naše!) čtyřnohá nedokáže zvednout? Což teda neplatí pro tento dlouhý okamžik, kdy jsem odloučená od muže. Ovšem psychická a fyzická závislost na mým dredatým je víc než velká. Aby ne! Řekla bych že by se ta závislost dala zařadit do tvrdších drog. :) Mažu zprávy z telefonu, ale obsah mám dávno vrytí pod kůži. Kdo jiný mi i přes všechny moje vztekací nálady může říct takový slova, po kterých se mi tají dech, v krku mám sucho a srdce mi buší jak o závod. S žádným jiným jsem tohle nezažila, a o to víc si vážím věcí, který si dějou. I když to ne vždy opětuju tak, jak bych chtěla. Ale poručtě beranovi, když je takovej, jak je! (S tím si mě lásko ale jednou musím vzít...! xD) A víte co? Musíme se hádat, protože jsme taky jenom lidi a kdo se nehádá, má hodně nudný život!

Je mi smutno. Místo vína jitrocelovej sirup a místo muže psí smečka.

"Podruhé jsem se do tebe zamiloval...!" (Ani teď Ti nejsem schopná říct to samé, protože moje prvotní zamilovanost ještě nevyprchala.)

Dnešní menu večera? Přátelé! A v příštím kole GG, který jsem neviděla takovejch nejmíň!

Phoebe: „Všude, kam dneska přijdu, je znamení, že mám navštívit svýho tátu. Sotva jsem vylezla na ulici, šla jsem kolem buffé... tak se můj táta jmenuje.”
Všichni: „Ahaaa!”
Phoebe: „A taky tam měli frankovku, což je jeho křestní jméno bez tý ‚ovky’.”
Všichni: „Ahaaa!”
Phoebe: „A vedle v řeznictví měli ve výloze kolena.”
Monika: „To je indiánský jméno?”
Phoebe: „Ne, ale mně se třásla kolena, když jsem... za ním naposled šla. Takže to nemohla být žádná náhoda.”
Rachel: „No a kdo si dá ještě hamburger?”
Phoebe: „Takže teď za ním musím.”
Monika: „Proč?”
Phobe: „Hamburger. MacDonald. Oh, MacDonald farmu měl... A táta je farmaceut!”
Ross: „Aha!”

A těším se na okamžik, až jednou budem pan a paní Smithovi! Tak! :)

Cizím vstup zakázán!

Moje myšleny, pocity, radosti a strasti pro NĚJ měly být tajné. Řekla bych, že to bylo až osudové (i přes všechno to, že osud ani náhoda není) setkání tváří v tvář. Ale stalo se, přečetl si. Myšlenky číst nedokážu, abych mohla vědět, jestli mi doopravdy věří. Já věřím, že ano. Jdeme zase o krůček dál a já se (stoprocentně) ujistila, že je můj pan Božský.

A to co se stalo v sobotu tomu hodně pomohlo. Zase v tom lítám až po uši a usínám s nejkrásnějším pocitem a šimráním v bříšku jako na začátku. Miluju začátky a patnácti měsíční výročí. <3

Hallelujah, předstírejme a množme se!

Taxem jsem si udělala test Hodíte se xobě?, kterej mi měl zabrat pouhé dvě minuty času!, a bez kterého bych nemohla žít, jak jsem zjistla. Ha! Výsledkem jsme společně (s testem) došli k závěru, že se xobě (s dredatým) nejspíš hodíme, ale skřípe nám to. Óoo jak překvapivý závěr! Copak on existuje vztah, kde to neskřípe, kde se lidi nehádají, nenasírají? Odpovědí je nejspíš ano. Pokud budu chtít nudný a předstíraný vztah, že je všechno fajn, pak nebude nic sřípat a já dosáhnu dvaceti bodů! Vzhůru do předstírání. Hallelujah, paní Bc. LČ, autorko testu a a koučko mezilidských vztahů. xD

apdejtnambrvan: všechno je oká&fajn, muž domaloval obývák na červeno <3 juch!
apdejtnambrtú: tituly jsou (jak sami vidíte) na hovno

Jsem věřící, tak stále věřím

Věřím v hepyendovou budoucnost po boku svého nejbroukovatěšjího brouka, se kterým budeme klapat protézama tak svižně, až nám vypadnou z tej naší tlamy, protože budem nehorázný lamy. xD

Župánková

Něco mi právě narazilo do okna. Ještě, že mám zavřeno a zataženo. Nezvaný hosty v tuto dobu rozhodně nepřijímám. A ti zvaní na mě narazit nechtěj. Asi se mě bojí (jakože množné číslo) nebo cože.

A zase "bum". Ten tvor mě vyloženě chce. Aby ne, v župánku mě chce každej. Praktické balení. Vrrrr. :) Navíc si připadám jako klasik nejvíc moc, když se mi tu válej tak tři hrnky na stole.

Rovnice (multiplikativního modelu): Statistika = litry kafe za večer/den/noc

Litry kafe jsou rozhodně multi. Sakra ať už se mi dososá Twilight. Ne že bych ho už neviděla, ale nejradši bych se na něj koukala s ním, o čemž jenom asi sním (sním jakože snít je od slova sním jakože sníst? smích). Zbouchala jsem už Haribáky a pořád si nepřipadám chytřejší, ani silnější po tom (mambojc objeveným) špenátu.

Asi si půjdu uklidit věci, co se mi tu válej. V tuhle chvíli je COKOLIV lepší než učení. Protože lež je od slova ležet... tak já tu zkoušku jdu zítra jenom zkusit! A chci, aby se mi splnilo horoskopové (už jenom horoSKOP je znamení, protože skopec, neasi) znamení. :)

Šampony nebrat!

Nějak to tu flákám. Dokonce tak moc, že i pan mocný Gůgl zapomněl moje přihlašovací jméno a heslo. To už je na pováženou a měla bych se nad sebou zamyslet. (chvíle pro zamýšlení se)

Původně měl článek být určen testosteronové části naší populace s lehkou příměsí peroxidu, ale jak nepíšu v afektu, tak to není prostě ono, což mě ve výsledku štve, stejně jako fakt, že nemůžu twittrovat z mobilu!

Život je jedna velká hra, ve který peroxid stejně nikdy nevyhraje, aspoň dokud bude mít za soupeře takovej kalibr jako jsem já. A mě v tuhle chvíli baví hrát a vyhrávat. A o tom, jak k tý hře došlo, třeba zase někdy jindy. I když po tom všem mám chuť bojovat o NĚJ (automaticky capslockuju, znamená to něco?). Proč? Nevím, protože prostě si potřebuju něco dokázat. Něco, že mám na víc než jen na boulařský šampony.

Ovšem teď mě napadla otázka, která mě bude hlodat celou noc. Jak vlastně má vypadat můj pan Dokonalý? Když to není tuten ani tamten? Jenom, Bože, prosím, ať nemá diamantky a nenosí růžovou! XD

Have you... ty pičo!

Tolik asi k naší hodině anglického jazyka in grúp. Dál už jenom polštář a křičet, to nám totiž radila paní praktická psycholožka. Ovšem i uprostřed psaní článku nastává někdy obrat k lepšímu a mně se nechce křičet, ale smát. Ne, já se už směju. Škodolibě samozřejmě. Jsem podlá, škodolibá a zlá. A ještě něco? Jsem zlá. Ještě něco jsem zapomněla? Jsem zlá. Překvapivě, smích.

Možná ještě pár dnů vydržím na tu školu nenadávat. Dny jsou moc dlouhá doba, pravda, pár hodin, ale určitě, protože ten krásný pocit neúspěchu druhých mě hřeje na duši, stejně tak jako tomu bylo v létě. Jen jiní aktéři, čas a místo.

A víte co? Pomáhá to natolik, že už ani nemám chuť si hlavu objet strojkem a propírsovat celej xicht! A třeba ten župánek vyhraju za týden, když ne dnes. Nebo taky ne, a možná se to zlomí a nebudu mít štěstí ve hře, ale za to štěstí v lásce. Dneska chci věřit na happyendy, protože žádnej novej příběh ještě nezačal. A žádnej milenec, a už vůbec ne šampon, tomu nepomůžou, abych zapomněla. A proč zapomínat a mazat to, co bylo. Bylo to hezký, ale krátký, a skončilo to dřív, než začalo. A konec, nebo se snad ještě začnu dojímat nebo cože.

A jsem natolik mimo, že jsem si ani nevšimla, že mi dohrál rekviemovský Clint Mansell.

Was it a dream?

Už od dveří se na ni zubil a mával na ni pytlíkem s olivami.
"A co víno, máš? Nebo se mám zase otočit a jít?"
"Jasně že mám, jak si paní poručila. Víno a olivy."
Víno a olivy nebo olivy a víno? A sex? A dál?

Your defenses were on high
Your walls built deep inside
Yeah I'm a selfish bastard
But at least I'm not alone

"A objednal jsem i pizzu." A koutek mu značně ucukával a oči se mu leskly.
"Lepšíš se, zrzku, lepšíš." Přičemž na zrzkovi si nechala záležet, aby se mohl ušklíbnout přesně tak, jak očekávala. Po pěti letech plného chodů a rozchodů, ekssexu a úplně posledního naposled se není čemu divit.
"Ono není zase tak těžký zjistit, co máš ráda."
"To je taky fakt. Takže zbytečné ódy. Beru zpět."
"No ne hezky se to poslouchá... od Tebe." Možná kdyby se neusmál tak, jak se usmál…
"Radši už to zapni a nalej mi."

Chvíli mlčeli. Ona usrkávala béčkový růžový víno a nervózně do sebe házela jednu olivu za druhou.
"Ty si nedáš?" I když odpověď znala, čekala, až ji potvrdí olivově fejkovní pravidlo.
Na nesouhlas očekávaně zavrtěl hlavou, nenápadně se k ní přitulil blíž a hlavu si opřel o její rameno.
Stačilo poškrábání na zádech a vrněla mu do ucha jako kotě.
Dál už tu hru znala. Nebo aspoň myslela si, že zná… a jointová pusa rozhodně nechutná jako ta cigaretová. Mohlo to bejt dobrý. Mohla mlčet. Mohla si to představovat úplně jinak.

(...)

"Proč ty vždycky musíš všechno hezký posrat?"
"Myslela jsi někdy na to, že mi nejde jenom o sex?"
(Jako že ti jde o mě? Zlato, tomu sám nevěříš…)
A desetiminutový monolog pokračoval dál, nebo spíš mohl pokračovat dál.
Chtělo se jí brečet, ale brečet před ním?
NIKDY!
Sbalila si věci a zabouchla za sebou ty dveře, do kterých už nikdy nevkročí.
Připadala si jak největší děfka, o to víc, když jela výtahem a vzpomněla si místo na něj na NĚJ. Scéna jak vyšitá z americkýho filmu. Klapka. Konec. Nic?
Mohlo to bejt dobrý. Mohla mlčet. Jenže ona nemlčela... Proč taky, když jeho ve skutečnosti vůbec nechtěla.

Chlap jako náplast za chlapa rozhodně nelepí tak, jak by měl. A tohle není ani americkej film, ve kterém by už na ni doma čekal ten druhý. Jenže tady nejsme v Americe a happyendy se nekonaj. Jak by mohly, když ani nezná její adresu.

21

S Nealcé jsme, nad šálkem kofí, řešily která čísla jsou dobrá, a která ne. Letos budu mít krásné číslo - jednadvacet. Ale dvě dvojky? Dvě sudá čísla vedle sebe mi zajisté pokazí mou skvělou karmu. Nejde to přeskočit, aby mi pak rovnou bylo třiadvacet?

EX day

Měla jsem tu napsaný celkem slušný kus tvůrčí osobní zpovědi, ale nakonec mi došlo, že to čtou i lidi, kterým by to asi moc radost neudělalo, i když nechápu, proč na Vás beru ohled. Taxi to napíšu na tajnej aspoň nebo cože... XD

3 týdny MHD zadara

Paráda, od zítra máme novou koncepci jízdních řádů typu metra, kterou nikdo nechápe. Bus každých 15 minut? Paráda! Škoda snad jen, že to takhle super nejezdí i k nám do osady. Jestli se v pondělí dostanu včas do školy, bude to zázrak, smích. Ale tři týdny si můžeme jezdit zadarmo, a to se vyplatí. Už se těším na ty nekonečně přecpaný ulice, zasekanou celou Bouli a mě kdesi uprostřed kolony uvězněnou v autě. Jako by toho už teď nebylo dost! Uííí! Kde to sakra jsme a na co si to zase hrajeme?

Barevní vlasů, lekce entá

Chtěla jsem si připadat stejně hořkosladce čokoládově jako Nealcé. Taky možná trochu hořkosladce jako bittersweet. Místo toho jsem možná trochu hořkosladce černá. A černá má do čokoládový hodně daleko. To je jako kdybyste si koupily mléčnou čokoládu a doma s hrůzou zjistili, že je to hořká. Já jsem to zjistila po obarvení, a bez hrůzy. Mám hořkou čokoládu ráda. Jenom by mě zajímalo, jestli někdy budu mít stejnej efekt na svých vlasech, jak mi zaručují na zadní straně obalu. Alespoň jsem teď dostatečně EMO, smích. A miluju svoje tričko. Neasi.

Budeš mě ještě chtít, i když budu EMO?

Kálení a hýkání, bez ostychu

Dneska jsem byla se svým psem venku, když si pořádně nahlas hýknul ze zadečku. Slovo prdět mi přijde dost zavádějící a na svém blogu ho prostě nechci. Naštěstí nikde nikdo okolo. Ale vzpomněla jsem si jak mi onehdá vyprávěl M. jak jeho psí slečna si takhle uhýkla v autobuse plném lidí. Nehýkla si nahlas, ale ostatní lidé na něj koukali dost podezíravě, smích. Nevidím se, vím jaký nelibý závan ten můj dokáže vykouzlit. A taxem zvědavá, jestli takhle hýkají a vaši miláčci. (Nemyslím ovšem vaše dvounohé miláčky! LOL)

A lidi, prosím, nebuďte čuníci, a uklízejte hovínka po svých chlupáčích i naháčích!