Slečna s kulichem

Takhle jedno úterní ráno na zastávce při čekání na autobus...

Pan na zastávce: Slečno, vy dneska nemáte kulicha?
Slečna bez kulichu: Ne, na kulich je dnes moc teplo.
Pan na zastávce: To je škoda, musím Vám říct, že Vám moc sluší!
Slečna bez kulichu: (rozpačité) Děkuji!

Přijíždí autobus, následuje třízastávková cesta, zastávka na znamení a pan pokračuje v konverzaci.

Pan v autobuse: Slečno, když se na Vás na tak dívám, tak musím říct, že Vám to sluší i bez kulichu.
Slečna bez kulichu: Děkuji, to je milé takhle po ránu! (co se na komplimenty odpovídá?)

Občas trocha pozitivismu po ránu neuškodí! A s úsměvem to se jde do práce líp.

Alespoň kapku vod(k)y, prosím

Člověk by si řekl, že po třech hodinách "vydatného" spánku, kdy vás vaše drahá polovička vzbudí uprostřed snění svým příchodem do ložnice a následném rozvalování po vaší půlce postele, vás nemůže už nic překvapit. A ejhle.

Ani byste neřekli, jak moc je voda nezbytná, dokud nevyschne, nebo třeba nezamrzne jako u nás v práci. Zavádějící na tom všem je, že z celého areálu voda netekla jen v naší firmě, ale což... Podmínky plné polní v případě nutnosti potřeby na záchod... k nezaplacení! (Řeknu to asi tak, že vidina záchodové mísy mě dostatečně uspokojila. xD)

Už to vypadalo beznadejně, protože začít den bez kafe (!!) byl byl dost velký průser. Co si budem povídat! Ovšem genialita mého skytého já se odkryla a tak mise pro lepší začátek se zdařila.

Dál, než se zdál(o)

Pamatuji si ten den minutu po minutě. Každičkou vteřinu, která v tu chvíli trvala nekonečně dlouhou dobu. Srdce mi bušilo tak silně, že to nešlo přeslechnout. Každý "nečekaně náhodný" letmý dotek zvyšoval můj tlak a tep mi pulsoval ostošest. Čekala jsem na tu chvíli. Byla tam tma, jen mírně světlo a on mně nejistě chytl za ruku. Po chvíli nejisté jistoty se to stalo. Přitáhl mě k sobě a konečně jsem ucítila, jak chutná. Na tu chvíli nezapomenu do konce života. Tenhle okamžik nepředčil žádný orgasmus ani sexuální zážitek s jakýmkoliv chlapem.

Vždycky když se pohádáme, vzpomenu si na tuhle chvíli a korálky se mi kutálí po obličeji do všech světových stran. Nikdy jsem žádnému nedovolila, aby mě viděl brečet, tak proč to dovolím jemu? Proč dovolím, aby ze mě dělat to, co teď jsem. Už dávno nejsem taková jako dřív. Dovolila jsem mu víc, než jsem sama chtěla.

Vždycky to posere nějaká absurdní věc. A absurdit je okolo nás mnohem víc, než se zdá. A já nevím, jestli v tom chci pokračovat...

Únor je úplně nejhorší měsíc v roce. Nemám ho ráda! Už jen proto, že to bude rok (!!!) a já se s tím stále nevyrovnala, pořád se mi o něm zdá a pořád vím, že je tu se mnou. A taky vím kdo to je...