Nikdy se předem nevzdávám

Mám z toho rozporuplné pocity. Těším se a chci to, ale... Je to hrozně těžký se loučit s něčím natolik blízkým. Je to část mého já, mého děství, mého života... A co teprve, jaký pocit to musí být pro ně(j)! Nikdy bych nevěřila, že bych to chtěla udělat. Ale jiné řešení není.

Jen se mi chce brečet z myšlenky, že vím, že tam zůstanou moji dva nejvíc nejlepší pod zemí! Můj T. a B. <3 Ale to nezměním. I přes to to chci udělat. Pro sebe, ale nejsem sobecká! Chci to hlavně pro ně!

Chci, aby to dopadlo. Možná víc, než aby to dopadlo v pondělí v Brně. Chci aby to dopadlo všechno dobře! Chci se už mít líp. A začít všechno nově. I když vzpomínky zůstanou... Bohužel i ty špatné.

Dál, než se zdál(o)

Pamatuji si ten den minutu po minutě. Každičkou vteřinu, která v tu chvíli trvala nekonečně dlouhou dobu. Srdce mi bušilo tak silně, že to nešlo přeslechnout. Každý "nečekaně náhodný" letmý dotek zvyšoval můj tlak a tep mi pulsoval ostošest. Čekala jsem na tu chvíli. Byla tam tma, jen mírně světlo a on mně nejistě chytl za ruku. Po chvíli nejisté jistoty se to stalo. Přitáhl mě k sobě a konečně jsem ucítila, jak chutná. Na tu chvíli nezapomenu do konce života. Tenhle okamžik nepředčil žádný orgasmus ani sexuální zážitek s jakýmkoliv chlapem.

Vždycky když se pohádáme, vzpomenu si na tuhle chvíli a korálky se mi kutálí po obličeji do všech světových stran. Nikdy jsem žádnému nedovolila, aby mě viděl brečet, tak proč to dovolím jemu? Proč dovolím, aby ze mě dělat to, co teď jsem. Už dávno nejsem taková jako dřív. Dovolila jsem mu víc, než jsem sama chtěla.

Vždycky to posere nějaká absurdní věc. A absurdit je okolo nás mnohem víc, než se zdá. A já nevím, jestli v tom chci pokračovat...

Únor je úplně nejhorší měsíc v roce. Nemám ho ráda! Už jen proto, že to bude rok (!!!) a já se s tím stále nevyrovnala, pořád se mi o něm zdá a pořád vím, že je tu se mnou. A taky vím kdo to je...

K O M P L I K O V A N Á

Myslím si, že tou dobou, když jsem počala tento blog, jsem asi netušila, kde se ocitnu za pár let. A že mě vítr zavál na hodně míst a nakonec odvál právě sem.

Určitě jsem nevěřila, že najdu svýho božskýho (+ zažiju sex ve městě :)), a že budeme spolu s panem božským bydlet a plánovat (fakt znám to slovo? p l á n) budoucnost a dělat všechny vztahový věci, který k tomu přostě patří. A že budu mít nejlepší švagrovou na světě, se kterou budu trávit hodně hoodně (počkej si) hooodně času a rozumět si! A že budu řešit existenciální krizi, která bude zažehnána, a že ze mě bude kancelářská krysa, která bude dělat účetní ("nikdy nebudu přece pracovat v kanceláři, neasi!) a bude mě to xakru bavit.

A kdo si vsadil na to, že dokončímm školu v termínu, tak se mýlil jako prase! A bůh ví, co všechno ještě stihnu podle plánu neplánu. Jestli tenhle blog bude žít i za rok, a nebo jestli budem blogovat i v důchodu a pořádat blogosrazy! A nebo jestli prošvihnu výročně zase narozeniny blogu. Letos (ne)oslaveně už šesté! No ty vole!

A víte co? Klidně bych se vdávala, připadala si nejvíc princeznovsky sexy a měla miminko! :)

Blogovýročně prošvihnutě!

Jsme spolu právě 2 roky a 6 dnů. ♥

A za tu dobu jsme spolu stihli procestovat krásy naší vlasti (i nevlasti), přežít strasti, začít společně bydlet, pořídit si potkánka, strávit první společné Vánoce, koupit si čtyři mobily, hledat kompromisy (hodně atakdálevěcí)... a milovat se! ♥

Nenávist je horší než zlost!

Choval se jako debil. Což mě ovšem nepřekvapovalo, protože jsem to tak trochu více čekala. A ty jeho kecy?! Copak mu to někdo žere?! No to snad né. Z jednání úřadů jsem více (rozhodně více než méně) zklamaná!

Myslela jsem, že už mě nikdy žádný nový pocit (který jsem nikdy nepocítila) nepotká, ale opak je pravdou. Takovou nenávist, zlost, vztek a spleť všech negativních pocitů jsem v životě nepocítila. Naštěstí jsem se naučila ovládat v některých případech své emoce a chování. Yes! Bůh ví, že mu to jedno všechno do puntíku oplatím.

Takže tak.

Nejhorší na společném bydlení je fakt, že nikdy nebudu sama, ani když si to zrovna přeju. A zrovna teď mě nehorázně sere. Cokoliv co řekne! Znáte taky ten pocit?! Fajn, že nejsem sama...

Takže tak.

Je sobota a já trpčím s přepychově nasírací náladou doma. Myslím, že těch podrazů už bylo hodně. Co jsi loni dostala k narozeninám? Jo, letos dostaneš to samé. A co ta oslava? A kdo je tu v právu?

Ať mi všichni vlezou na hrb. I ty.

Sobotněranní update, O:44: Psice si přišla říct, že chce jít spát ke mne! Krásně umí hřát, a přijde, nejen když něco chce, se pomazlit. Má mě rád, nemá mě rád - dokoukáno. Film na dobrou noc, i když je ráno a mně se spát pořád nechce. Trochu jsem si připadala jako Juli. On je taky můj Bryce a chová se jako hlupák, v mnoha maličkostech, který pro mě jsou mnohem větší, než se zdají... Asi dobrou noc.

Navždy!

Ještě pořád to není ono, přijde mi, že se mi život sype pod rukama jako písek v přesýpacích hodinách. Kolik mi ještě zbývá?! Vždycky jsem byla věřící a věřila si. Jenže čemu věřit teď?! Kde byl když bylo potřeba a proč všechno zlý ods*rou vždycky ti nejvíc nevinní?! Všechno zlé je pro něco dobré, ale je tedy to něco? NĚCO? Spíš to nic. Dobré?

Ne, je to pořád zlé a pořád mě to děsně bolí. Ano, víc na dně jsem v životě nebyla a neumět pomoci je to nejhorší na světě. Policie je bezmocná, ale pro rádoby klid na duši to na těch pár šrámů pomůže. A probrečených dnů a nocí ještě pár bude...

Ale já vím, že se tam nahoře na mě dívá (i s B. a Ch.) a ví, že ho pomstím, protože ano! Mám tě pořád ráda, Teddíku! <3

NIKDY

Už nikdy od něj nedostanu ani jedno jediný uslintaný objetí... <3 Nikdy. :-(

Asi proto, že bude úplněk.

Asi proto, že jsem s nikým tak dlouho nebyla. Možná proto, že jsem s nikým (tak dlouho) nesdílela společný vzduch, zdi, prostor... Možná, že jsem vůbec nežila. Je to težký, né, že ne. A čím dál tím víc pochybností. Za vším něco vidím. Jsem paranoidní. (Nebo ne?!)

Stejně tak mi chybí ty začátky. Léto a naše zoo! Vzpomínky, fotky a slzy. Jak já bych chtěla umět cestovat časem... A teď? Sporák, žehlící prkno, hadr na podlahu... Večer unavená jako prase. Chlapi jsou děsní a líní!

Nejradši bych si vzala batůžek a odjela daleko pryč, abychom by si byli vzácnější.

Jak vůbec proznám, že ON je (opravdu!) ten pravý?!

Školní radovánky se změnily v neskutečné peklo. Ne, nejsem flegmatik, tudíž mi to není jedno. Už chci mít klidné noci a ne se probouzet a přemýšlet a nespat. Chci pracovat. Nechci mít tolik starostí, rozhodování a zodpovědnosti. Už je to neúnosné a nevím jak dlouho to vydržím. Chybí mi jedno velký obětí. A stýská se mi po A. Naše nočníkovoraníčkový kvipování vždycky pomohlo.

Má mě rád, nemá mě rád.

Bez chlastu neusnu!

Sobotní apdejt by dopadl stejně. Přátelé skončili, nálada na bodu mrazu (možná i pod) a společnost s hodně alkoholovými švestkami! Co na tom, že jsem kvůli němu celou noc nespala (oprava, ta hodina se přece počítá!). Ale nikdy si nemyslete, že nějaký raníčkový usmiřování je konečné, protože není. Je to jak zlej sen. Občas fakt přemýšlím, že si sbalím svých pět (šest?) švestek a vrátím se domů (je to ještě domov, že jo?!). Možná jsem fakt tak nesnesitelná já (jak by řekla naše paní na filosofii, protože chybu máme hledat jedině v sobě) a možná mě má plný zuby.

Neumíme vedle sebe žít! Neumím žít s ním, ale bez něj taky ne. (On však beze mne ano!) Nechci trávit sobotní večer s lahví sama. Na tohle mají být přeci dva. Ale někdy neuškodí trochu sobeckosti!

Bude líp, přes týden práce, víkend škola. Budeme si vzácnější, nebo se budem nenávidět. Je to buď a nebo... a hodně otázek a otazníků. A zatím otevřený konec.

Ale dneska budu spát celou noc, a alkohol mi k tomu pomůže. Beztak jsem u něj až na (nejlepším vyhovujícím) třetím místě. Sára a jeho neřest jsou mu rozhodně přednější, já jsem ta v povzdálí, je to tak a on se nezmění. :-(

A víte co? Pytel popcornu rules! Proč hubnout, když on to neocení?!

Směju se, ale chce se mi brečet.

Jo, já byla vždycky mistr na pocity!

Je mi smutno. Mísí se ve mne smutek se vztekem, je mi zima, ale přesto to ve mne vře! Občas pochybuju, že ta slova myslí vážně. Napsaná, ale smazáním z mobilu jsou rychle pryč. Radši bych je nosila uvnitř, ale co chcete od člověka, který ani neví, kde má srdce (adrenalin do plic!)

(...)

Tohle je totiž hodně blbě natočený film (život!!), špatné obsazení herců, hudba nestála taky za nic. V hlavní roli měl rozhodně hrát jiní lidé. Dnešní den nezachrání ani Oliver. Jediný, co jsem si přála, bylo přijít domů, strávit večer s ním, vínkovat... a proč teda to ticho?! (...)

Hádáme se.

A přitom se hádat nechci.
Tak kde je problém?

Bože, ano Ty tam nahoře, ať už to máme hotové, nebo se fakt sežereme!

Update: Usmiřování mám raději. A bude i Lambrusco! :-)

Až vyrostu, budu krásná.

Jsem dospělá. Proč nejsem krásná?

A proč už neumím psát se zaujetím?

Smutno.

Nerada sama usínám, a ještě nejneraději (existuje takové slovo vůbec? protože zní dost divně) se sama probouzím. Je to děsné, jakou mám potřebu být s ním. Cítit ho čichovým i hmatovými orgány... Už jeden celý rok a beze dne i jeden měsíc k tomu. <3

Pro všechno na světě s ním zapomínám, jak jsem to tu kdysi měla ráda, jak jsem bez ostychu každou volnou minutu četla vaše příběhy, vaše sny, vaše životy. Zní to trochu celý jako nějaký otřepaný kus starého elpíčka. Jenže ty už se nenosí. Nejsou dnešní.

Ať už je zítra. Ať se zase rozčiluju nad tím, jak si neumyl nádobí, jak jsou věci rozházené po ložnici, jak mi snědl moje sušenky, jak... a jak krásně umí vonět, smát se, hladit.

Víc smíšených pocitů jsem uvnitř sebe už dlouho neměla. Už rok a měsíc (bez dne a noci).

Co na to říci

Je to smutný, že po tolika letech už si nemáme spolu co říct.
Ty a já.
Blog a já.

Prošvihla jsem květen a červen.
A pořád se něco děje...

Nechci být velká holka, co už nemá čas na své imaginární já.

Éterická

... a nezapomenutně nezapomětlivá s prvním a posledním úronovým článkem tohoto roku.
Ještě něco?
To je vše, přátelé.

A víš co?
Pořád stejně zamilovaný zvíře do svýho zvířecího.

Konec?
Tečka.

A konečně můžu odejít s blaženým pocitem spát, že jsem ten únor neprošvihla.
Budeš mi chybět. Ale březen,... březen, ten bude lepší, viď.

Společná jmenovka na schránce

A tři měsíce spolu. <3 Přes všechny pekla vede cesta do Ráje! A klíče od jeho dvou bytů, abych se už nebála zodpovědnosti. A i když mi tam patří jenom kartáček na zuby, dva hrníčky Nescafé a toastovač, připadám si tam nejvíc doma.

Už nikdy nechci usínat a probouzet se sama, když s někým je to lepší. A tenhle pocit je lepší než nejlepší orgasmus, kterej jsem kdy zažila.

Kolik mi ještě zbejvá?

Rukou si otřela ten slaný potůček slz, co se jí tak náhle rozběsnil po tváři a kopla do sebe další vodku. V nouzi poznáš přítele. Vodka je fajn kámoška, která vám nikdy do ničeho nekecá a jede v tom namočená s vámi až do konce. Fair play. Nejradši by si zapálila, ale ruce se jí třásly tak zběsile, že se zmohla dojít si jen sednout na postel a hlavu si opřít o zeď. Všude ve vzduchu byla cítit samá PROČ a přitom by stačilo tak málo - říct „dost“. Rázem by bylo všech po všem.

Bylo už dost pozdě, i když pro někoho brzy ráno. Na chodnících byly slyšet první kroky, ale kdo by koukal na čas v tuhle chvíli. Je to začátek, nebo konec? Začátek čeho, když něco končí dřív, než to začít vůbec mohlo? Copak to vidí jen ona? Nebo on je tak slepý, že nevidí, jak moc jí ubližuje a klesá na žebříčku stále níž? Nejradši by si vzala tužku a ještě tam pár příček přikreslila, ale i tak by to bylo málo.

Věděla, že dokud tam ona bude mít svůj kartáček na zuby, dobrý to nikdy nebude. V týhle hře je místo jen pro dva herce, a že třetí je vždycky navíc a nezbývá pro něj role, to ví i hloupý šašek v divadle.

Zůstává položit si otázku, kdo je ten třetí? (Už víš, proč neplánuju?)

„Tak dost.“

Z tváře si utře poslední slzu na tváři a nasadí kýčovitý úsměv. „Dobré ráno.“

I velký holky pláčou

Někde jsem dneska slyšela, že devítky přinášej smůlu... Můžu se tomu zasmát, můžu tomu věřit, ale vím, že datum 9.9.2009 nikdy mít ráda nebudu. Růžová nikdy nebyla moje oblíbená barva, a stejně tak ani nevěřím v nějakou růžovou budoucnost. Happendy jsou prostě jenom filmový.

Neříkám, že od jisté bitrdoby nemám výroční úchylku a všechny významný i nevýznamný výročí si píšu do diářku všema barvama. Ale zejtra tam místo červenýho srdíčka budu mít černej vykřičník jako vzpomínku na jejich krásné dvouměsíční soužití, kde očividně já jsem ta třetí. Přemýšlím, jestli má vůbec cenu čekat na třetí měsíc, protože se zajisté bude konat. Kde je ta doba kdy jsem za ním chodívala a viděla v něm toho, který mi v něm teď tak strašně moc chybí? A kde je, když bych chtěla být s ním a místo mě tam spí ta děfka?! Nesnáším ultimáta, ale v týhle situaci jedině: ona nebo já! Odpovědi se už nebojím, milovat člověka, který se mě není schopnej zastat a řešit zásadní věci stojí za trochu pláče, ale rozhodně to bude míň kapek slz a menší zlo, než který jsem věnovala tý děfce. Za víc mi rozhodně nestojí.

Nestojím o dárky, o hotelový noci, ani milosrdnej sex, chtěla jsem jen velkou náruč, kam se můžu schovat. I velký holky pláčou.

Kdybych věděla, že ona bude vždycky mezi námi, tak bych si zakázala se do něj zamilovat. Protože tady už neřeším nějaký hloupý "mám ráda"... a to je sakra rozdíl.

Přijde mi, že celej svět je proti mně. Na jednu stranu se těším, až půjdu pracovat, na druhou se bojím tý změny a zodpovědnosti, jak skloubím práci se školou... Nedá se svítit, nedá se jinak. A pálit mosty už vůbec...