De Vo To

Člověk někdy říká každá
a myslí tím tu jednu

Podle toho jestli jo nebo ne

Člověk někdy říká člověk
ale myslí tím sám sebe

A je jedno jestli jo nebo ne

A někdy člověk už radši neřiká
vůbec nic

Jsem vykřičníkem mezi tečkami

... jsem bílou mezi všemi barvami,
jsem malou tečkou mezi jinými...

Jaxi přivodit depkoidní stav

Pustim si, asi po půl roce, rádio. V rádiu začne hrát depresivně pomalej James Blunt. Vzpomenu si na svýho bejvalýho, ale už si nechci nepřiznat kterýho přesně, přestože to vim. Taxi začnu vzpomínat, za účasti slz a doprovodu kapesníků, jaký to bylo poprvý, jaxem se opila a jak mi bylo děsně blbě a jaxe o mě roztomile bál a staral zároveň. Jaxem se nechtěla fotit, i když sem věděla, že zrovna před nim se stydět nemusim, když má můj žaludek dost. A jaxem si s nim dala svýho prvního špeka a paxem ho opile prosila ať už nekouří. Paxme se tomu smáli a šli si lehnout pod hvězdičky do parku, za osvětlení pouličního světla... Nebo po oslavě narozek na lavičce před Templem, kde nás pozoroval nějakej chlap ve vokně. A jak mě pak nechtěl pustit samotnou domu... A jaxme se viděli naposled, a jaxme spolu naposled brečeli... šplouch

Všude dobře, u Kvl nejlíp

Nejdřív ten zvláštní dlouhovlasej týpek ve výtahu a potom do Plusu, kde už v šest nemaj ani chleba. "No, veka k hermelínku taky dobrá..." Miluju ty naše chálkochlastoválecí kalby. Už jenom ty těstoviny se sejrovnou omáčkou a pívo, potom ty luxus kokosový koule. Brko na balkoně za chumelení. Takový romantický rozjímání. Potom ten orel, šílené labutě, který mi jindy příjdou trapný, ale teď děsnej smích. A hermelín a víno s kolou. Pak vyvrhlá kosatka na pláži, kterou Grínpísáci chtěj dát zpátky do moře. A ráno repeté hermelínek a válení... <3 A víte, co je největší luxus? No přece TEN záchod.

Svět na dlažbě

To je odměnou za to, že jsem nešla s renťákama do toho solárka a chtěla bejt už ve dvě doma. Prostě nám zase kyksnul autobus a my sme se hezky zasekli pod viaduktem. Ještě bych to chápala u starý Karosy, ale u celkem novýho busu ani ne. Ale tady je možný úplně všechno. I když měl stejnou závadu ráno, proč to nezkusit i odpoledne, třeba se nic nestane... A ne, že by se mi chtělo v tý zimě šlapat dva kiláky pěšky !!!

A nevěřili byste tomu, že v naší slavný osadě se našlo hašiš doupě. Největší, který bylo v Bouli. Byli tam různý jedy, zkumavky a omamný látky. A největší gól je, že ještě před dvouma rokama to tam provozovala skupinka mladejch lidí a říkali tomu Harmonie. Starali se tam o děti a vařili jim tam. A pamatuju se, že jeden hustej dredař tak měl psa Vokurku. Jenom nevím, nakolik to bylo tak harmonický...

Sněhobílý Liberec

To, že jsem si měla vzít rukavice, se mi potvrdilo už u nás na busáku. Patnácti minutový přešlapovaní bez rukavic a bez čepice není opravdu ten nejlepší nápad. Ale tak to chodí, když člověk závislej na počítači vysedává ještě pět minut před odjezdem autobusu, a pak popadne co je po ruce a běží. Teda skoro běží, když mu to těch dvacet čísel pod nohama dovoluje.

Liberec je krásný město, aspoň takhle zasněžený. Ještě neokoukaný a téměř neznámý, kromě zoologický, Babylonu a bazénu... A teď už taky obohaceno o cestu směrem TUL. To je samej kopeček nahoru, podruhý dolů. Pak dlouhá ulice s krámkama, jako druhej Václavák a další zase s luxus vilkama.

Asi sem bláhově čekala, že nás naženou do nějaký auly nebo nějaký podobnýho zařízení. Jenom sem nečekala, že to bude třída s celkem malou kapacitou, po pár minutách i vydejchanym vzduchem a zkuste si pak hodinu stát nehnutě, tupě zírat dopředu a v některých případech i odezírat z úst a předvídat.

A nesnáším davy a lidi, co chtěj bejt za každou cenu první. Naštěstí už od dveří byl cítít čerstej vzdoušek. Malá procházka po Liberci. "... na Há, na Péčko..." nebo nahá na péčko? Ostatně z těch písmenek mi šla hlava kolem a taky to zasazení typicky moderní budovy do těch starých...

"To si budu pamatovat, pod tím vede železnice."
(...)
"Bydlíš 232? A proč nám neotvíráš?"
"Bydlím 232, na Ečku, E jako Eva"
smích "My sme na Déčku."

A pak odmetání auta, protože vrstva sněhu byla poněkud větší, než se asi očekávalo. A hlavně sem vděčná, že sem nemusela mrznout čekáním na bus. Do toho krásně začalo chumelit, stejně tak jako když naši psi roztrhali ten péřovej polštář. A krátká zastávka ke Kozovi na chalupu, která díky Bohu stojí. Pokochání se pohledem na Rychnov a bzum zpátky do Boule. A ten krásnej studentskej život tam si dovedu představit.

Nasněhováno

Konečně zase to známé křupání při každém kroku. Jdeme se brodit...

Kopírák

Jaká je asi pravděpodobnost, že by dva odlišní bloggeři zažili to samé, napsali o tom stejnej článek, použili dokonce stejnou barvou zvýrazněné písmo a smajly. No taky jsem si myslela, že je to nějaká blbost. Ale pak jsem našla to ono kopírovací rařízení u imagine (tím se nesnažím naznačit, že je to imagine!!!), kde na něj upozornila Klárka. A musím říct, že ta shoda okolností a náhod by musela bejt teda hodně vysoká. Hlavně mi nikdo nebude krást moje zážitky a mýho bejvalýho !!

ChaozZ

Vůbec netuším jaxe naučím ty tři maturitní otázky z účetnictví. A co teprve ten trapnej článek z Bridge a zpracovaní si tý rádoby primitivní maturitní otázky. Taky bych se asi nejspíš měla podívat na moji oblíbenou matiku viď. Taky donýst zejtra Ester tu nevýznamnou esej na stupidní téma Applying for a job. Zdá se toho bejt málo? Taky mi to tak poslední dobou připadá. Ještě na to mám něco málo přes osm hodin. Takže nehrotim a pohoda místo toho abych teď měla půlnoc. Jdu na to...

In the Clamor and the Clangor

Chtěla bych bydlet ve Stars Hollow. Chtěla bych, aby mě každé ráno chodila budit ztřeštěná Lorelai. Chtěla bych chodit do Lukova bistra na nejlepší coffee ve městě. Chtěla bych slyšet zvonění zvonů v kostele. Chtěla bych navštívit hotel Nezávislost a pokecat s roztomilým Michelem. Chtěla bych chodit do kina na Kirkovy filmy. A taky si koupit haldu popcornu a sladkosti, objednat si pizzu a sledovat úžasný filmy.

Ale já myslela, že jsme skuteční přátelé a jsme jen přátelé přes kafe.
Já si koupím kafe a on je můj přítel.
Je to jako pes a klobása.
Když máš klobásu, pes tě má rád. Jako Luke.

A co jsi ty? Pes nebo klobása?

Já byla ta klobása. Pak se zdálo, že jsem obojek nebo pěkný vodítko.
A nejsem.

Už jenom to prázdno

Věděla jsem, že se to brzo stane, ale že už dneska... Paradox je, že o tom ještě ráno napíšu, a odpoledne zazvoní telefon a s brekem se dozvíte, že osobu, kterou jste viděli ráno, bylo naposled. Naposled !!!
Nedokážu nebrečet, nejsem vůbec tak silná jaxi všichni myslej. Vždyť ona byla jediná, koho jsem z prarodičů zažila. Druhou babičku ani jednoho dědečka jsem nezažila. A teď mi vzali i ji...

Spet ku dňom

Nejlepší je, že všichni dokola omílaj jednu a tu samou věc, vytýkaj vám ji a přitom to samé dělají taky. Možná se to zdá absurdní. Ale nejlepší asi je to pozorovat z povzdálí a jenom se pak takhle jedno sobotní odpoledne, mezi řečí, dozvědět, co se děje a shodnout se, že většina zastává stejný názor.

Tento příběh je smyšlený a určitá podobnost hlavních hrdinů je čistě jen náhodná.
Kapitola čtyři, odstavec pět. Děj se odehrává doma, za klidného popíjení coffee...
...

"tyjova, včera tě drbala X ve škole"
názorná ukázka vyjádření absurdity

"no a Y říkala, že prej ses bála, když si s X mluvila a X říkala, žes prej byla nějaká nervózní a že jsi zrudla a že prej, když jsi sama, tak si nejsi tak jistá, jako když jseš s kámošema"
odhalení skutečnosti, že v tom nejede hlavní hrdinka sama

"no hlavně, že někdo si byl jistej. a člověk, kterej zadržuje smích je od přírody červenej a tváří se u toho divně..."
a hlavně, když jste pod schodama střeženi renťákama, tak to ani jinak nejde, viď
...

Hlavní hrdinka dopíjí své coffee. A najednou se zaposlouchá do textu, kterej se jí snaží dostat do uší: Toto je príbeh kerý napísal len sám život, osud sa nemazná a nespráva sa pravé milo. Môžeš len dúfať aby sa to všetko napravilo, cestu ku šťastiu porazíš svojou vôľou a silou.

Pozn. Příběh má otevřený konec, ale přesto autorce přinesl zvýšení návštěvnosti. A třeba jednou bude tak slavná jako Ostavak Ostravski. S tím rozdílem, že o ní budou lidé vědět, kdo za tím vším je.

Nesnesitelně známé ticho

Jaxe dá správně definovat pusto, prázdno?
Je nic. Potom následuje dlouhé nic...
Na konci čekáte nějakej zvrat. Ale místo toho zase nic.
A tak tam leží. Spí. Nevnímá.
V ten moment se vám hlavou promíte tolik věcí.
Co všechno bylo, je, a hlavně ještě mohlo být.
A vy tam mlčky stojíte, se slzami v očích.
Nemůžete nic dělat. Bezmoc je svině !!!
Na co je to čekání?
Když výsledek je předem známej?

Noviny

Kvůli tomuhle článku jsem propásla svoje oblíbený Gilmorky, provolala čtyři minuty s rentou a hlavně se mi ještě pořád nezastavilo ajsko, abych si mohla dopít svoje coffee...

Většina lidí si pořád zakládá nové blogy a ruší ty staré. A já už jsem asi přišla na to proč tomu tak je. Přesně z těhle důvodů. Při založení je to takovej malej nevýraznej blog, kterej nečte nikdo, maximálně pár lidí. Když píšete něco zajímavého, začne se směřovat skupinka lidí, kteří se do vás začtou, a tak to jde dál. Nikdo známej o vás ani vašich pocitech nic neví. A vy se můžete v klidu vykecat z toho, co vás sere a co vás naopak dělá šťastným. Pak ale příjde den D, hodina H, minuta M a vteřina V a...

... objeví ho někdo "známej". Známej je to správný slovo. A upřímně je mi to jedno. Je mi jedno, že ho objevil někdo, kdo ani vlastně neměl, i když na tom vlastně nezáleží. Je mi jedno co se bude dít. Je mi jedno, že o něm ví plno z mojí renta´s krú. Žádný rušení se nekoná. Rok a půl tady, kvůli nikomu ani ničemu, do koše nehodím. Tůdle nůdle :-)

A hlavně jsem přišla k závěru, že mám svůj blog ráda.

Na-ho-rách

Pátek, 2007-01-05
Letos poprvé na horách. Bez sněhu a za to s deštěm. Ale byla tam hlavně naše školní krú a udělali sme si luxusně prodlouženej víkend ve znamení kalení a chálkování. Vyfasovali jsme nejlepší pokoj, připili si šest let starou ořechovicí, kterou mi chodil upíjet Austík a nacpali si hned pupky k prasknutí.
Chvilka hraní kulečníku a Karkasónu. Pak s Laďou na vlak, protože práce šlechtí aspoň někože, viď. Procházka do hospody na jedno, kde nám nabízel své služby nějakej smradlavej týpek v jamajský čelence a očumoval nás tam druhej týpek, kterej si myslel, že je děsně nenápadnej. Cesta do obchůdku pro pitivo.

"Který prase připálilo ty těstoviny?! Sandroooo !!!"

Kalení vína už od čtyř, pak utopence a Svijánky, slivovice, ořechovice, brambůrky, těstoviny. Děsně ledová sprcha. Půlnoc, objímačky, přípitek a brko. Happy New Year, letos už podruhé !!! U kluků na pokoji, vážnej rozhovor s Kamilem. Válení se s Jiřikem. Výsměch bulící hystérce. Kulečník. Skáčko.
"Čí asi tak sou."
"Mám nápad", smích.
Šup tam s nima ...

Sobota, 2007-01-06
"Vstááááávááááát. Dneska sem spala hádejte kde?"
"Kurva renta."
Jedno oko otevřeno, druhý... Třetí a čtvrtý. A ranní zkulturňovací proces.

"Včera tady ty boty ale nebyly!" smích

Čajík a česnečka pro těžká prokalená rána. A jedem na novo repeté. Zase kulec, teď už i s pravidlama. Pohádky a válení se v posteli. Gulášek s pívem ve třech. Hystérie a modelky nám odjely, hip hop hurá.

Procházka na travnatě zelenou sjezdovku. Nějaký brejky a padací fotky. Jedinej sněhulák. Kulečníkový a Karkasonový mágové. Venku před chatou. Kalba v obýváku, válečky na sedačce. Austíkovy rambo-kousky. Velejvárna s Filipem. My dva poslední na lavičce. Zima jak... v zimě. Dva čajíky. Vykydlo, zZzzZ...

Neděle, 2007-01-07
"Neeeeee...", eště ne. "Mrkni jestli sou vzhůru." Čajík, polívečka. Úklid našeho mrdníku, sbalit věci. Odklidit sbírku lahví. Jako nový. Poslední kulec. Poslední foto před chatou a cesta z města (jak ze sedumdesátejch let)...

Vítám Tě, Nový roku!

Vlastně nemám ráda Silvestr. Z doby, kdy jsem se radovala z každý zapálený rachejtle, jsem už asi dávno vyrostla. Asi taky protože, že lidi tuhle bouchací atmosféru prožívaj už pár dní dopředu a ne jen v onen den. Všechno kolem toho mi příjde tak strašně kýčovitý a přehnaný. Proč vítat nový rok šíleným kraválem? Všechna ta barevně se rozprskávající světýlka mají sice něco do sebe, ale lidi co hážou bezúčelové petardy a podobný svinstvo, mi příjdou jako bez mozku. A ještě, když vidí, že je někdo venku. Zapílit, ohodit, pecka jak z děla. Ne-li mu to někomu hodit rovnou pod nohy. Hlídkující policajty jezděj okolo, aby se náhodou neřeklo, ale udělat s tím něco? Ani mě přece nehne se obtěžovat poslední den v roce...