Hallelujah, předstírejme a množme se!

Taxem jsem si udělala test Hodíte se xobě?, kterej mi měl zabrat pouhé dvě minuty času!, a bez kterého bych nemohla žít, jak jsem zjistla. Ha! Výsledkem jsme společně (s testem) došli k závěru, že se xobě (s dredatým) nejspíš hodíme, ale skřípe nám to. Óoo jak překvapivý závěr! Copak on existuje vztah, kde to neskřípe, kde se lidi nehádají, nenasírají? Odpovědí je nejspíš ano. Pokud budu chtít nudný a předstíraný vztah, že je všechno fajn, pak nebude nic sřípat a já dosáhnu dvaceti bodů! Vzhůru do předstírání. Hallelujah, paní Bc. LČ, autorko testu a a koučko mezilidských vztahů. xD

apdejtnambrvan: všechno je oká&fajn, muž domaloval obývák na červeno <3 juch!
apdejtnambrtú: tituly jsou (jak sami vidíte) na hovno

Z mechu a kapradí

Dneska jsme byli na houbách. Nejprve to vypadalo, že najdeme tak akorát houby... A fakt jsme našli houby! Plný koše hub. A maminka mi z nich udělala nejvíc bramborovou polífku, kterou si povezu do bytečku. Yummy! A protože ji (určitě) Fík nejí, tak bude celá moje! (Nesobecké ach! <3) A je mi zima, tak si jdu vzít tepláky a teplý fusekle.
Už se těším na éru podzimu, barevně spadlého listí, pavučin (bez pavouků ovšem!) a procházek po lese ruku v ruce.

Až vyrostu, budu krásná.

Jsem dospělá. Proč nejsem krásná?

A proč už neumím psát se zaujetím?

Pět let nebo cože

Zítra. Už za hodinu a šest minut. Nezapomněla jsem. A to je hlavní. Takže všichni doufejme, že se dožije(me) toho šestého výročního roku.

Bilancovat (a balancovat) tady o tom, co se stalo i nestalo zřejmě ztratilo význam. Je tu samé houští a chtělo by to tu trochu vyčistit, zkulturnit s předsevzetím, že sem budu alespoň jednou týdně psát! To je fér, a né, že ne!

A víte co? Za pět let jsem se (e)lajf viděla s osmi blogujícími (či již vymřelými) blogodušemi. A beru to jako osudové znamení, i když jsem na ně dlouho nevěřila!
A víte co podruhé? Líbí se mi plzeňský kašny na náměstí, i když jsem neměla ani šajnu co mají představovat. Anděl rulez <3! A chrtice s velbloudem, abyseneřeklo! Sedět v cizím městě a nepřipadat si cize. Od blogodob se mým vysněným městem stala Plzeň. Jestli se někdy budu stěhovat za hranice Boule, tak jedině tam.

Letos se toho stalo mraky, ale tím, že jsem se (ne)dobrovolně vzdala studenstského života, tak není čas prosedět noci na židli nebo nejít spát vůbec. Nejvíc závislej člověk na internetu se kvůli tomu svému dredatému vzdal všeho. Pryč od maminky a tatínka, od teplých maminkovských večeří, vždycky čistýho a voňávýho oblečení (kdy by se vám nestalo, že vaše oblíbená věc je nepoužitelná!), svačinek na stole (když nestíháte na bus) nikdy né prázdný peněženky (...) prostě bezstarostného free života! A já se toho všeho vzdala kvůli němu. Dobrovolně žiju v králíkárně, v městě plném hluku a smogu, kde nám pod okny zpívají opilci ódy na dobrou noc. V bytě, kde můžu sledovat třetinový fotbal, a dvoutřetinově si domýšlet kdejeasimíč. V 3+1 který patří jemu, ale on říká nám, protože on + já = my! <3 Chtěla bych se vrátit v čase a zažít ten nejvíc začátek jakej jsem kdy zažila s ním. Nevrendinkstory!

Asi stárnu. Místo toho, abych psala, jak jsem kde kalila, pólila, výletovala, objevovala a zážitkovala, tak myslím na (naší) budoucnost, ubývá mi spontánost, ulítlost a smysl pro okamžik! A čím víc mě sere, tím víc ho chci. :-) Revoluce v ruce!

(A kdo byste nepoznal, mám ráda závorky.)

Smutno.

Nerada sama usínám, a ještě nejneraději (existuje takové slovo vůbec? protože zní dost divně) se sama probouzím. Je to děsné, jakou mám potřebu být s ním. Cítit ho čichovým i hmatovými orgány... Už jeden celý rok a beze dne i jeden měsíc k tomu. <3

Pro všechno na světě s ním zapomínám, jak jsem to tu kdysi měla ráda, jak jsem bez ostychu každou volnou minutu četla vaše příběhy, vaše sny, vaše životy. Zní to trochu celý jako nějaký otřepaný kus starého elpíčka. Jenže ty už se nenosí. Nejsou dnešní.

Ať už je zítra. Ať se zase rozčiluju nad tím, jak si neumyl nádobí, jak jsou věci rozházené po ložnici, jak mi snědl moje sušenky, jak... a jak krásně umí vonět, smát se, hladit.

Víc smíšených pocitů jsem uvnitř sebe už dlouho neměla. Už rok a měsíc (bez dne a noci).

A prošvihla jsem i červenec!

Co na to říci

Je to smutný, že po tolika letech už si nemáme spolu co říct.
Ty a já.
Blog a já.

Prošvihla jsem květen a červen.
A pořád se něco děje...

Nechci být velká holka, co už nemá čas na své imaginární já.