Je sedmnáctýho, za oknem sychravo, ale devět stupňů. A hlavně je listopad a listí padá v plném proudu na zem. A hlavně je úterý! A já místo učení (ano učení) fetuju jahodový kapesníčky, a přemýšlím, že si půjdu raději uklidit tisíc a jednu věc co se mi válí na stole, pod stolem, na zemi a kdyby to šlo, tak nejspíš i pod zemí.
Za tři týdny pražákování jsem vycucaná o mou veškerou energii, ale i přesto mám sílu se probíjet světem, připadat si světová a žít plnohodnotný život.
Jezdím si, procházkujeme si na Mácháči, u Jizery, bože je tolik míst, kde to mám ráda v ruku v ruce s ním. Žijeme si pospolu. Vařím, peru, uklízím. Baví mě to. Baví mě i to raníčkový vstávání, když mě místo pusy od mýho dredatýho vzbudí čtyřnohá, že chce ven. Baví mě i vítání, jako kdybychom se neviděli půl roku a přitom jsme spolu každý den.
A i když se mi volná kolonka v diáři hledá špatně, těším se, až v pondělí poprvé půjdu do práce! A budu moci žít ještě plnohodnotnější život. A poslední nehlavněpracovněpoměrový víkend si užijem srázkově a zpóleně na rychtičce a budou z nás teknaři nejvíc, uaaaa. <3
Pod čarou: Proč mi leze Kuba do snů? A proč se ve snu zná s mým dredatým? Zakážu si ho. Stejně tak jako rádobyrande s pražákem, se kterým jsem byla jednou na pivu ve snobárně a připadala si jako v HIMYM při setkání s Barneym. Ale bez konce, chápete.