Dneska se definitivně uzavírají vrátka za tím, co bylo a otevírají tomu, co bude. Na stole už mi čeká nový kalendář, aby se po půlnoci mohl otočit na první stránku a nahradit ten starý. Ale vůbec mi nepřijde, že už je po Vánocích, a že zítra už místo šestky na konci budeme psát sedmičku. I když se ta tradice opakuje pořád dokola rok co rok. A kdyby venku nemrzlo a nefoukal ten protivný štiplavý vítr, ani bych neřekla, že je konec prosince. A zase to protivní slovo, který vůbec nemám ráda, protože nevím, co mě novýho za tím koncem čeká. Sníh se tu zastavil asi jen "na otočku", zanechal za sebou kluziště místo normálních silnic a jak to tak vypadá, už se podruhé ani nezastaví.Vůbec nemám náladu loučit se s tím, co bylo, i když to rozhodně procházka růžovým sadem nebyla. Tenhle rok byl černobílý. Něco jako jing a jang. Stalo se toho tolik, a i přesto, že mi tenhle rok nevědomky tolik vzal, tak mi tím dvakrát tolik dal a já sem pochopila to, o čem jsem loni touhle dobou neměla ani páru, že vůbec bude, že se stane.
Člověk vlastně vždycky doufá, alespoň trošku (a možná tajně), že se to stane, nebo se to přinejmenším může stát. A dokonce je i zoufalý, smutný a zlamaný, když se to nakonec nestane. Co kdyby jednou...
Tak co je lepší? Doufat a čekat, že se to stane nebo se to stát a být z toho nakonci zoufalý?
