Šakalí léta

Chci jaro, protože sluníčko. Chci sluníčko, protože teplo. Chci teplo, protože sklípek. Chci sklípek, protože víno. Chci víno, protože olivy. Chci olivy, protože pravidlo. Chci pravidlo, protože on?

Toť vše k mé blogové kariéře a za měsíc se třeba zase tady, abych vám, mimojiné, sdělila, že jsem nehorázný prase, co se zřídí na plese v deset, v půl jedenáctý už je doma, (taxiková story vám raději zůstane utajena), nic si nepamatuje, má raníčkový kocovinový stavy a bleje jak šakal. Tohle jste chtěli slyšet? Ne? Tak příště nečum, vole! :)

Šampony nebrat!

Nějak to tu flákám. Dokonce tak moc, že i pan mocný Gůgl zapomněl moje přihlašovací jméno a heslo. To už je na pováženou a měla bych se nad sebou zamyslet. (chvíle pro zamýšlení se)

Původně měl článek být určen testosteronové části naší populace s lehkou příměsí peroxidu, ale jak nepíšu v afektu, tak to není prostě ono, což mě ve výsledku štve, stejně jako fakt, že nemůžu twittrovat z mobilu!

Život je jedna velká hra, ve který peroxid stejně nikdy nevyhraje, aspoň dokud bude mít za soupeře takovej kalibr jako jsem já. A mě v tuhle chvíli baví hrát a vyhrávat. A o tom, jak k tý hře došlo, třeba zase někdy jindy. I když po tom všem mám chuť bojovat o NĚJ (automaticky capslockuju, znamená to něco?). Proč? Nevím, protože prostě si potřebuju něco dokázat. Něco, že mám na víc než jen na boulařský šampony.

Ovšem teď mě napadla otázka, která mě bude hlodat celou noc. Jak vlastně má vypadat můj pan Dokonalý? Když to není tuten ani tamten? Jenom, Bože, prosím, ať nemá diamantky a nenosí růžovou! XD

Have you... ty pičo!

Tolik asi k naší hodině anglického jazyka in grúp. Dál už jenom polštář a křičet, to nám totiž radila paní praktická psycholožka. Ovšem i uprostřed psaní článku nastává někdy obrat k lepšímu a mně se nechce křičet, ale smát. Ne, já se už směju. Škodolibě samozřejmě. Jsem podlá, škodolibá a zlá. A ještě něco? Jsem zlá. Ještě něco jsem zapomněla? Jsem zlá. Překvapivě, smích.

Možná ještě pár dnů vydržím na tu školu nenadávat. Dny jsou moc dlouhá doba, pravda, pár hodin, ale určitě, protože ten krásný pocit neúspěchu druhých mě hřeje na duši, stejně tak jako tomu bylo v létě. Jen jiní aktéři, čas a místo.

A víte co? Pomáhá to natolik, že už ani nemám chuť si hlavu objet strojkem a propírsovat celej xicht! A třeba ten župánek vyhraju za týden, když ne dnes. Nebo taky ne, a možná se to zlomí a nebudu mít štěstí ve hře, ale za to štěstí v lásce. Dneska chci věřit na happyendy, protože žádnej novej příběh ještě nezačal. A žádnej milenec, a už vůbec ne šampon, tomu nepomůžou, abych zapomněla. A proč zapomínat a mazat to, co bylo. Bylo to hezký, ale krátký, a skončilo to dřív, než začalo. A konec, nebo se snad ještě začnu dojímat nebo cože.

A jsem natolik mimo, že jsem si ani nevšimla, že mi dohrál rekviemovský Clint Mansell.